židovského myslitele, jenž byl vůbec jeden z největších myslitelů středověku. Na místo velikána s orlím zrakem a plamenným srdcem nastoupili trpaslíci s vysýlenýma prsoma a přeplněnýma hořkostí, se zrakem, jenž pohlížel na svět mutně, rozpačitě, nedůvěřivě.
„Varuj se moudrosti řecké!“ volal Josef Ezobi k synu svému, „neboť se podobá sodomskému vínu, jež do hlavy lidské vlévá opilství a hřích.“
„Cizí lidé tlačí se do brány sionské!“ pravil Abba-Mari, slyše o židovské mládeži, jež se učila u mistrů jinověrcův. A všickni pospolu, rabíni a náčelníci obcí židovských na západě, vydali rozkaz, aby nikdo před koncem 30. roku svého věku neoddal se náuce světské. „Neboť jen ten,“ pravili, „jenž naplnil již ducha svého biblí a talmudem, má právo ohřívati se u ohně cizího.“
„Rabbi!“ odpovídali na to jiní, poněkud smělejší, ač neméně pokorně poddaní rozkazům svých duchovních představených, „kterak budeme bádati ve vědách světských po 30. roce věku svého, jestliže do toho času duch náš se otupí, paměť se ztratí a my nebudeme míti chuti a síly jako v mládí?“
Stalo se však přece tak, jak bylo rozkázáno. Duch jejich se otupil, unavená paměť ochabla, opustila je síla a chuť mládí. Hrob Maimonidův stál mlčky a nepohnutě uprostřed moře temnoty, jež se rozlilo na lid, druhdy učencem tím vedený ku světlu. Památka jeho byla proklata, a drzá ruka, setřevši s jeho náhrobku nápis plný vděčnosti a chvály, nahradila jej slovy prázdnými a ukrutnými jako temnota a fanatism:
„Zde odpočívá Mojžíš Maimonides, proklatý kacíř.“ Tytéž spory téhož času vznikly také mezi židy v Polsce usedlými, leč tito nejsouce tak vysíleni mukami, jichžto zakusili nepoměrně méně nežli jejich spolubratři západní, a
