rozmlouvajíce, přešli rychle po pavlači. Nepohlédnuvše na paní Hanu, zamířili k domu Ezofovičů.
Eli Vitebský jdoucí nyní po náměstí vedle Rafaele, nebyl nikterak podoben soudruhu svému. Jsa kupcem jako tento, představoval přece svým zevnějškem vůbec zvláštní druh kupce židovského. Patrně byl světák a švihák. Jeho oděv, ne sice úplně krátký, byl přes aspoň o půl lokte kratší nežli Rafaelův oděv až po paty sahající, ano i trochu podlé kroje jiného. Na jeho atlasové kamizolce leskl se tlustý zlatý řetěz a na prstu prsten s velkým briliantem. Tvář měl přivětivou, oči bystré a pronikavé, malý přirudlý vous na bradě, k níž často pozdvihal ruky své, briliantem ozdobené, posunkem zdlouhavým a rozvážným.
Kráčel vedle Rafaele spěšně, s patrnou ochotou. V celém Šibově nebylo také ani jediného, byť i nejbohatšího kupce a majitele domu, jenž by podobným způsobem nebyl pospíšil učiniti zadost vyzvání Saula Ezofoviče. On totiž již před desíti roky přestal osobně vésti obchod, a kromě do ložnice nikam nevycházel z domu svého. Proto přicházeli k němu všickni, již chtěli čerpati z pokladnice velké zkušenosti a nemenší zběhlosti v obchodních záležitostech starého kupce. Často se přiházelo, že sedal ve společenské světnici na oné pohovce se žlutým, vysokým opěradlem; před ním na stole ležela otevřena kniha nábožná, v níž nemohl čísti, maje návštěvu; kolem něho seděli dospělí muži, jež celá obec považovala za bohaté a učené, a kteříž k němu přišli pro radu, pomoc, někdy však dokonce i pro rozsudek a porovnání ve sporných záležitostech. Starý Saul radil; udílel pomoci, pokud by tím neukřivdil dětem svým; rozhodoval, porovnával, a velká hrdosť z toho usídlila se na svraštělém jeho čele. A kdy zase sám o vlastních záležitostech musil pohovořiti s hodnostáři obecními, zval je k sobě syny aneb vnuky svými, a oni ochotně a rádi pospíchali k němu. Pozvání starého patriarchy obce uposle-
