Stránka:Meir Ezofovič.djvu/127

Tato stránka byla ověřena

Zejde!“ zvolal Meir, „on béře do svých kapes mnoho potu a práce těch neštastných, již přebývají tam na konci městečka, a oni skrze něj kradou, kdy děti jejich jsou nahé, a Reb Jankel zatím si staví nové domy! V těch krčmách pak a vinopalnách, jež najal od pánů, tropí věci ošklivé! Jeho hospodští opojují a šidí sedláky, a on vyrábí více kořalky nežli dovoleno… Zejde! neohlížej se na to, jak on se modlí, ale na to, jak si vede; neboť stojí psáno: Nepotřebuji modliteb, aniž obětí vašich! Kdo utiskuje chudého, činí křivdu Stvořiteli!“

Saul byl velmi rozhněván, ale citat vnukův poněkud ho uchlácholil; neboť stařec by byl velmi rád měl Meira učeného a obeznalého ve svatých knihách.

„Nu,“ zabručel hněvivě, leč ne příkře, „co z toho, že Reb Jankel opojuje sedláky a vyrábí více kořalky nežli dovoleno! Ty ještě nevíš, co jest obchod a kterak se vede. Až se oženíš s dcerou Reb Jankla, a on tě připustí ku svému obchodu, budeš i ty taktéž vyráběti a prodávati kořalku!“

Zejde!“ odvětil Meir rychle, „vyráběti a prodávati kořalku nebudu! Nemám k tomu žádné chuti!“

„A k čemu tedy máš chuť? — K ničemu nemáš chuti…“

Starý Saul ještě nedomluvil, kdy Meir se sklonil k zemi, objal jeho kolena, a tiskna k nim ústa svá, počal mluviti:

Zejde! pusť mne odtud! Dovol, abych směl odejíti daleko do světa! Půjdu se učit! Chci se učiti, a zde oči mé jsou ve tmách! Již dávno jsem tě za to prosil, jsou tomu dva roky, ale tys na mě se rozhněval a kázals, abych zůstal! A já zůstal, zejde, neboť si tebe vážím, a svatá jsou mi přikázání tvá. Ale nyní, zejde, pusť mne odtud!… Půjdu-li do světa s dovolením a požehnáním tvým, stanu