Meir pohlédl na chlapce, jenž neustále pojídal žemli.
„Šmule!“ pravil, „on není lenoch aniž osel, ale — je churav!“
Šmul máchnul pohrdlivě rukou.
„Ten je churav!“ zvolal; „počal churavěti, jakmile se měl učiti. Dříve byl zdráv, vesel, pln rozumu! Ach, jaké to bylo děcko hezké a rozumné! Mohl jsem se nadíti takového neštěstí? Co se to s ním nyní stalo?“
Meir neustále hladil rukou rozcuchané vlasy bledého děcka s blbým zrakem.
Vysoký, štíhlý Šmul opět se sklonil a políbil mu ruku.
„Morejne!“ pravil, „tys velmi dobrý, ježto lituješ toho hloupého děcka!“
„Proč mne, Šmule, nazýváš morejnem?“ tázal se Meir.
Šmul mu rychle padl v řeč:
„Otcově otců tvých byli vysoce učení; tvůj zejde i strýcové tvoji jsou vysoce učení, a ty, Meire, budeš brzy morejnem!“
Meir zavrtěl hlavou s jakýmsi zvláštním úsměvem.
„Já, Šmule, nebudu nikdy morejnem!“ pravil, „mně se nedostane té cti, a… také po ní nebažím!“
Šmul se zarazil a přemýšlel.
„Slyšel jsem, Meire, žes nepohodl se s naším velkým rabínem a s hodnostáři obce naší?“
Meir se ohlédl, jako by chtěl zrakem svým pojati celou tu bídu, jejíž obrazy ho obkličovaly.
„Kterak jste ubozí!“ pravil, nedávaje Šmulovi přímé odpovědi.
Slova tato nepochybně se dotkla velmi dráždlivé struny srdce i žití Šmulova, ježto starci až ruce se třásly a oči se zajiskřily.
„Aj! jací jsme ubozí!“ zaúpěl, „ale nejnuznější z těch,
