obyvatelstvo řemeslnické a nádennické, lid pracující rukou, nikoli hlavou, v jehožto středu nikdo se nemohl vykázati starožitným rodem aniž pochlubiti se boháčem aneb učencem ve své rodině.
Ač bylo ještě časně z rána, všude tu již počala práce každodenní. Skrze nečisté tabulky v malých okénkách bylo viděti ramena krejčích a ševců, pokrytá rukávy košil, neustále se pozdvihující a opět klesající. Za tenkými zděmi cinkalo nářadí klempířské a bušila kladiva kovářská; z chatrče hotovitele lojových svíček vycházely nesnesitelné výpary, mastnotou zapáchající. Někteří obyvatelé, požitkujíce z několika paprsků vycházejícího slunce, kteréž padaly do jejich uličky, pootvírali svá okénka, a kdo tudy šel, mohl se podívati do malinkých světniček s černými stěnami, přecpaných obyvately, již pohybujíce se jako mravenci skoro se dotýkali hlavami černých trámů stropu. Těmito okénky vycházel také hluk, jenž se skládal z modlících se hlasů mužských, z křiklavých hádek ženských a ještě křiklavějšího pláče dětského. Leč jen křik maličkých dětí pronikal dusný vzduch černých a přecpaných světniček; starší děti totiž ve velkých hromadách křičíce honily se na ulici, aneb s rukami hrabajícími se v hustých kadeřích válely se půdě písčité.
Zrostlejší hoši nejsouce již oděni krátkými kabátky bez rukávů jako mladší děti, nýbrž dlouhým rouchem šedým, stáli před prahy chatrčí, opírajíce se o zdi jejich, bledí, vyzáblí, smutní, s ústy široko otevřenými, jako by chtěli vtáhnouti do vyzáblých a chorých prsou svých řídce k nim dopadající paprsky sluneční a svěží pověvy.
K jednomu z těch výrostků, stojících u zdi domu, přiblížil se Meir.
„Nu, Lejbele!“ pravil, „přišel jsem, abych tě spatřil. Jsi stále ještě tak churav a vyvaluješ oči na svět jako sova?“
Lejbele patrně byl churav a patřil na svět zrakem
