duši pyšnou a odbojnou poznal jsem v očích a na tváři vnuka tvého, proto mé srdce se odvrátilo od něho!“
Kdy Todros vykládal starci naproti sedícímu doktrinu stěhování se duší a jeho následků, ve starci tom nápadná se stala změna. Nejprv byl se již značně osmělil, ano i pozdvihl hlavy s jakousi hrdostí a důstojností. Nyní ji opět nízko sklonil; smutek a bázeň jevily se na svraštělé jeho tváři.
„Rabbi!“ ozval se pokorně, „blahoslaven buď za to, že odhaluješ moudrosť svou před zrakem mým! Slova tvá jsou pravdiva, a oko tvé umí poznati duše, jež přebývají v tělech lidských. Povím tobě, Rabbi, toto: Když syn můj Rafael přivezl mi malinkého Meira, vzal jsem děcko z rukou jeho a velmi jsem je líbal, neboť se mi zdálo, že je podobno svému otci a synu mému Benjaminovi; ale prababička vzavši děcko, postavila je před sebou na zemi a dlouho na ně pohlížela, až posléze zvolala hlasem velikým: Není podoben Benjaminovi ale mému Heršovi! — Slzy kanuly z jejích starých očí, a ústa její opakovala: Herš! Herš! můj Herš! — a tisknouc děcko k srdci svému, pravila: Toť můj nejmilejší Kleinkindel! toť oko v hlavě mé a briliant v té koruně, jež se skládá z mých vnukův i pravnukův, neboť Meir je podoben mému Heršovi! — A ona láskou k němu hyne, zná nyní jen jeho a volá ho k sobě, ježto on jest velmi podoben jejímu muži Heršovi!“
„Duše Michaelova vešla v tělo Heršovo, a z těla Heršova přešla do vnuka tvého Meira,“ podotknul rabín; „pyšná to, odbojná duše! Není v ní pokory a pokoje!“
Zdálo se, že Todros jest obměkčen pokorou Saulovou a pochlebným výrokem o slovech jeho.
„Proč ho neženíš, ježto mu vyrostlo již hojně vousů na bradě i tváři?“ otázal se.
„Rabbi! chtěl jsem ho oženiti s dcerou nábožného Jankla, ale děcko leželo u nohou mých prosíc, abych ho nenutil…“
