jsem hřešil, vpadl do hederu jako šílený, promluvil k melamedovi slova ošklivá a odvedl chlapce domů. Hřešil jsem, Rabbi, neboť melamed je člověk moudrý a svatý; ale nechať hřích ten znikne z oči tvých, Rabbi, pomyslíš-li na to, že jsem nemohl mlčeti, dívaje se na ty modřiny, jež syn syna mého měl na těle svém! Mlčel jsem, kdy děti syna mého Rafaela, i syna mého Abrahama, i syna mého Efraima měly na sobě takové modřiny; neboť otcové jejich žili, bohu díky! a mohli sami dohlédati k dětem svým. Ale spatřiv je na zádech i na ramenou sirotkových, — — Rabbi! — zaplakal jsem, vzkřiknul hlasem velikým a prohřešil se!“
„Není to jediný hřích tvůj!“ pravil rabín, vyslechnuv řeč Saulovu s neproměnnou přísností a s vážností sudího; „proč jsi ho posýlal do školy k Edomitovi?“
„Rabbi!“ odpověděl Saul, „kterak by pak věděl, jaké sobě dáti rady ve světě, kdyby nerozuměl jazyku, jímžto mluví všickni lidé této země, a neuměl podepsati jméno své na smlouvě aneb na směnce? Synové moji, Rabbi, jakož i starší vnuci moji vedou velký obchod, a on jej též povede, jak mile se ožení… Celé dědictví otce jeho náleží jemu. Bude bohat a s velkými pány bude mu třeba rozprávěti. A kterak by s nimi rozprávěl, kdybych ho byl neposýlal do školy k Edomitovi?“
„Nechť Edom se propadne s nečistou svou náukou, a nechť mu Pán neodpustí!“ zabručel rabín; za chvíli však dodal: „A proč jsi se nepostaral, aby syn tvůj se stal učencem, proč jsi ho dal na kupectví?“
„Rabbi!“ odpověděl Saul, „rodina Ezofovičův jest rodinou kupeckou. Kupectví přechází od otce na syna, a tak jest u nás již obyčejem.“
To řka pozdvihl poněkud hlavy posud skloněné. Zpomínaje na svou rodinu cítil se hrdý a smělejší. Ale nic nemůže se vyrovnati posměchu a opovržení, jakým syčela ústa rabína Isáka, kdy opakoval po Saulovi:
