jíce posunky, padajíce na zemi, tleskajíce rukama a naplňujíce povětří vřeskem nevypsatelným.
Za chvíli otevřely se rachotem dvéře společenské světnice Ezofovičův a vrazil sem melamed zardělý, udychtěný, upocený, osloněný radostí neobyčejnou. Těšil se upřímně, patrně, vášnivě. Čemu?… Ubohý melamed!
„Reb Saule!“ zvolal hlasem, jenž byl ochraptěl křikem ustavičným, „očekávej na veliké štěstí a velikou česť, jež k tobě přichází!“
Na tváři Saulově bylo patrno, že tajný nepokoj bojoval v starci tom s radostí skutečně cítěnou.
Ale jeho rodina, jejížto členové tiskli se ku stěnám a k nábytku, těšila se již velice a patrně, záříc hrdostí a blahostí hluboko cítěnou, kromě Bera němého, necitelného, jakým obyčejně býval, kdy mu nešlo o zájmy obchodní a peněžité. Starý Saul stál před samým prahem společenské světnice; na pavlači Reb Jankel a morejne Kalman uchopili rabína pod oběma pažema, pozdvihli skoro nad zemi hubenou jeho postavu, a přenesše ji přes chodbu a prah, postavili ji naproti Saulovi. Pak se hluboko poklonili, vyšli z domu a usedli na chodbě, očekávajíce návratu rabínova, aby opět se účastnili průvodu.
Saul zatím sklonil před hostem svým hlavu sivou a vážnou. Taktéž učinily všecky osoby, stojící kolem zdí světnice.
„Pozdravuje mudrce, pozdravuji spanilost Předvěčného!“ pravil Saul.
„Pozdravuje mudrce, pozdravuji…“ počal po něm sbor hlasů mužských i ženských opakovati. Ale v tom okamžiku Isák Todros pozdvihl trochu přední prst, střelil po společnosti pálající zřenicí a zasyčel:
„Šaaa!“
Ve světnici bylo náhle ticho hrobové.
