Scházelo ještě několik hodin do poledne, kdy Saul Ezofovič, stoje u okna společenské světnice, nepokojným poněkud zrakem a z pod zježených brv pohlížel na průvod, posunující se zvolna po náměstí. Pohlíželi naň i členové jeho rodiny, synové, snachy, dcera, zeť a nejstarší vnuci, všickni oděni rouchem svátečním, s vážnými tvářemi tu shromážděni, aby na prahu domu svého přivítali nejvyššího hodnostáře obce.
Po náměstí od školního dvora k domu Ezofovičů přesouvala se hromada lidí černě oděných. V ošumělém oděvu a v hrubé košili, pokrývající dlouhou žlutou šíji, nachýlen ku předu jak obyčejně, kráčel uprostřed Isák Todros rychlým, tichým svým krokem obyčejným. Po obou bocích jeho postupovali dva úřadníci obecní: malý a obratný Reb Jankel s tváří bílou, pokrytou pihami a s bradou rudou jak oheň, a David Kalman, jeden z hodnostářů městečka, morejne[1], bohatý obchodník s dobytkem, vysoký, přímý, vážný, bílý, s rukama v kapsách atlasového chalatu, s blahým úsměvem na rtech opuchlých. Za těmi třemi osobami a po obou jejich stranách tlačilo se ještě více než deset hlav, rozličně nízko nachýlených aneb vysoko pozdvižených, a tolikéž tváří více či méně usměvavých anebo pokorných. V čele té společnosti byl Reb Moše, tváří jsa obrácen ku tváři rabínově a zády k cíli vycházky. Nešel však, nýbrž couval poskokem, při čem tleskal rukama, skláněl se nízko k zemi, zakopával bosýma nohama o nerovnosti půdy, klopýtal, opět skákal, obracel tvář k nebesům a pokřikoval radostí. Konečně v jisté vzdálenosti kráčelo za průvodem skupení několika desíti dětí různého věku, jež pohlížely na průvod s neobyčejnou zvědavostí, a vidouce tanec i skoky melamedovy, počaly ho následovati taktéž skákajíce a děla-
- ↑ Vysoce učený. Pozn. překl.
