Rafaelovi, jenž sedě u blízkého stolu spisoval v účetní knize čísla cen a přijmův, otázal se:
„Proč asi k nám přijde?“
Rafael pokrčil ramenoma na znamení nevědomosti.
„Chce snad vésti stížnosť proti nám?“ tázal se stařec znovu.
Rafael, pozdvihnuv hlavy nad účetní knihu, odpověděl:
„Chce.“
Saul se zachvěl.
„Nu!“ zvolal, „a proč by si do nás stěžoval? Či hřešil někdo z naší rodiny?“
Rafael podotknul zkrátka:
„Meir!“
Na tváři otcově i synově jevil se smutek a nepokoj. Isák Todros navštěvoval obyčejně velmi zřídka členy své obce, a to jen tehdy, kdy šlo o jakési vážné záležitosti náboženské aneb o spáchané přestupky. A i těch řídkých návštěv dostávalo se jen nejvznešenějším a nejdůležitějším členům obce. Chudý, sprostý lid sám obléhal lepenici rabínovu, a na každý pokyn muže toho pospíchal sem s nevýslovnou radostí anebo bázní.
Rabín Isák Todros byl asketou, tudíž pohrdal mammonou. Nezamítal však všeliké chvály a projevův úcty, jimiž byl zahrnován, a ti, již byli zasvěceni v hlubší jeho myšlenky a city, věděli, že to vše velmi miluje, a že by rozhodně se domáhal pocty, kdyby kdokoli někdy na to pomyslil, aby mu jí odepřel aneb zmenšil. Proto všechen chudý lid a všickni, již obzvláště chtěli se mu zalíbiti, nazývali ho knížetem, říkajíce jemu: Nassi; proto také každá chůze jeho městečkem, jsouc obyvatelům událostí nejen zajímavou, nýbrž i slavnou, provázena byla vždy jistou dosti vážnou ceremonií.
