Jezira[1], apokalyptický obraz vzniku světa. Kaarat Kezef, v němž Ezobi varuje Israelity před zhoubným vlivem všeliké náuky světské; Schiur-Koma, plastický popis boha, vysvětlující čtenářům fyzickou jeho postavu, hlavu, nohy, ruce obrovských rozměrů, zvláště pak boží bradu, kteráž má dle tvůrce toho díla zdélí 10.500 parasangů[2]. Ale na nejvyšším místě ležela „kniha blesku“ Zohar, častým užíváním nejvíce ošumělá, nejobšírnější a spolu nejhlubší rozprava o Chochma-Nistaře (kabale), již ve jménu rabína Šimona-ben-Jochaie, jenž byl žil před mnohými věky, Mojžíš z Leonu vydal v 13. století.
Nad touto sbírkou knih Isák Todros probděl mnoho bezsenných nocí, čerpaje z ní velkou učenosť a moudrosť svou, a niče při tom všecky síly těla svého. Vůní z ní unikající opojoval ducha svého mystickým nadšením a hořkým, ostrým jedem nesmírné ošklivosti ku všemu, co bylo cizí aneb nepříznivé světu v ní obsaženému, plnému nadpřirozených bleskův a temnoty. Při sbírce té proseděl mnoho nocí nejen všedních, obyčejných, nýbrž i svátečních. V nocech svátečních nebýval však sám, ježto u nohou jeho sedával učeň a oblíbenec jeho, Reb Moše, melamed, aby dle potřeby utíral černý knot žluté svíčky lojové. Pobožný totiž, jenž v noci sváteční čte knihy svaté, nesmí sám utírati knot, tudíž potřebí, aby ho v tom nějaká bedlivá ruka zastupovala. Rabín tedy ve svátečních nocech čítal Schiur Komu a Zohar, a malý človíček vedle něho sedící, oděný hrubou košilí, povstal časem z nízkého sedátka, oživil mdlý plamének žluté svíčky a upřel okrouhlé oči své na tvář mistrovu, čekaje, že písmena jmen božských — Notarikon a Gematria — po chvílích vždy znovu kreslená, sestavovaná a přestavovaná rukou rabínovou, dají slovo, jež bude činiti
