raité, v Israeli představitelé ducha oposičního a rozborného. Kdysi — již tomu ovšem velmi dávno — byli obrátili na víru svou zámožný lid, jenž obýval v Chersonesu, v zemi oplývající zlatem a vínem, a stali se tu pány. Později se zpomínkami na toto kralování, s jedinou náboženskou a pravodatnou knihou svou, biblí, vystěhovali se dvojí vyhnanci z Palaestiny a Krimu, a malá jich čásť, uvedena byvši na Litvu Vitoldem, velkoknížetem litevským, posunula se až na Bílou Rus, a usadila se tu ve skupině domkův a lepenic, již nazvala Šibovem.
V pátek a v sobotu večer panovalo tehdy v městečku hluboké ticho a temno; neboť Karaité vůči talmudistům neočekávali svatého dne sabbatu při četných světlech, hlučném veselí a bohatých hodech, nýbrž vítali jej temnotou, mlčením, smutkem a přemýšlením o úpadku chrámu, slávy a moci vlasti. Tehdy z tmavého nitra příbytků, skrze malá, mutná okénka vyplývaly na venek přidušené, táhlé, zpěvné a truchlivé zvuky, jimiž otcové vyprávěli dětem svým o prorocích, již nad řekami Babylonu hráli na harfy své a utínali prsty u rukou, aby nikdo jich nemohl v nevoli přinutiti ku zpěvu o požehnané zemi Chavile, ležící kdesi v jižní Arabii, kde desatero pokolení israelských přebývalo ve svobodě, v štěstí a pokoji, neznajíc rozbroje ani meče, — o svaté řece Sabbationu, kteráž chránila toulavých předkův israelských před nepřátely.
Leč přišel čas, kdy tu i onde v pátkových večerech okénka domků počala se blýskati světlem a na venek skrz ně pronikaly hlasité hovory a choralné modlitby. Rabbanitů přibývalo. Ctitelé talmudské náuky, představitelé slepé víry v ústní podání, sebraná a přenešená Koheny, Tanaity a Gaony, přišedše vytlačili ze sídla hrstku kacířův a rozbitků. Obec karaitská vlivem tohoto příchodu zvolna hynula; poslední ránu zasadil jí muž, známý v dějinách polských židův, Michael Ezofovič, Senior.
