… . Ach, Kristus, › Kristus! Vždy v něm je světlo! - Mít stanovisko, ale být pln lásky, pln odpuštění…«
V.
›Kam jsem se to dostalh náhle vylrhl se doktor ze svého rozjímání, zpozorovav, že minul můstek vedoucí přes příkop k vyšlapané cesličce kolem plotu továrního a ze šlape v největším blátě. Musel se asi dvacet kroků vracet. V tom shlédl jej ze dvora vážný Vacata, muž povvšší složité postavy, ramenatý, s tváří opálenou, muznou, mohutného nosu a s vousem až do polovic prsou. Hlučným svym způsobem pozdravoval doktora, ale klobouku nepozvedl, jen rukou kynul.
Slrávil za mlada kolik let na vojně, u kanonýrů, a rád hovořil o těch časech, kdy mu kamarádi přezdívali »Černý flre. Učaslnil se války r. 1866 a v hospodě často vypravovával, že jak jednou došlo na palbu z bambitek, první dobře mířená. rána platila majorovi, jenž je týral. Skácel prý se hned mrtev s koně.
Vacata byl teď jiz čtyřicátník a v službách cukrovaru zdejšího na dvanáctý rok; byl tvrdý k sobě i jiným; když křičel v~ krechtách za továrnou, bylo ho slyšet až do vsi. Vyznáním byl evangelík, povahou samotář. Ženských nenáviděl. Všem svobodným úředníkům posluhovala
