představivost zlenilá, nepružná. I to včerejší vzpomínkové rozrušení přešlo jako noční horečka. Vše zevně i uvnitř bylo nějak ustydlé, střízlivé.
Z řidnoueího temna tlačily se kontury nábytku i prosvítly barvy stěn. Bylo sem slyšeti kokrhání kohouta a skřípot pumpy na dvoře; to Cilka asi .váží vodu …
V pendlovkácb na stěně zahrklo, a hned potom odbíjely tlumenym zvukem půl sedmé. V tom okamžiku pohnul se na-pobovce Tonouš. Doktor se tam rychle obrátil a napjal pozornost. Za chvíli nové pohnutí, a již nad stolem zjeviło se teménko ostříhané dětské hlavy.
»Kukuč! — Kdo pak to vstává?« zavolal doktor potěšen ze svého lože.
Temínko opět zmizelo a tvář zapadla do podušek v posledním útoku protržených dřímot.
Za chvíli potom měl již doktor synáčka na'své posteli a laskal se s ním. Byla to kazdodenní nejšťastnéjší jeho chvíle, jediná čistá jeho radost, když maje chlapce tak k sobě skorem přilnulého teplým jeho tělíčkem, pozoroval čisté odpočalé jeho oči, v nichž jakoby byl uvízlý zbytek andělskycb jeho snů, viděl proskakující jeho úsměvy, cítil dětské jeho lichocení a s rozkoší naslouchal jeho rozpomínavým odpověděm, co dělal včera večer, co se mu zdálo a co bude dělat dnes. Kmitla se mu při tom nekdy
