nejkrajnějšího individualismu a čelily všemi zbraněmi proti útokům Zosimova naprostého obětování se bližnímu (a dosud trval ten boj nedokončen), ale duše sama těmi zápasy ideí se šířila, jakoby se rozvinovala ve všech záhybech svých. Odkrýval v ní nové, dosud mu neznámé partie, v citech svých nalézal nová hnutí, nové síly a povinnosti, z nichž to poznání mu zahořelo, že pouhé jen vlastní já je falešným, v tmy bludiště a v propast sebezhouby vedoucím světlem.
I hlubší vnikání do věd přírodních i mnohé jiné zkušenosti životní příspívaly k tomu obratu. Opustil život posledních let a s prudkostí podněcovanou poznáváním utrpených ztrát dal se novou cestou, aniž by se však stal v požitcích nějakým zapřisáhlým asketou.
Nemohlo to ani býti, poněvadž z dob jeho bouřlivého quinquennia zbyla v něm vypěstěná zvýšená smyslnost a zbystření chápavosti pro každý, jiným zakrytý detail ženské krásy, půvabu a pikantnosti. Věděl, že ji nepotlačí zcela, ale byl odhodlán ji mírniti a silnou vůlí ovládat chtivost svých očí.
Sic mnohokráte ještě stržen byl na staré pěšiny, ale pokaždé jen podrážděn couvnutím své energie znova se vzchopil a vracel k práci.
To byla doba, kde více jej zajímala filosofie, problémy života, než vlastní jeho věda. Četl a psal v ní mnoho. Svářící se názory na-
