v tom jenom podporovaly, dávajíce mu na zub bůhví co. Taky prý křldu líhem smočenou.
»Jestli pak to není hloupostlc zasmál se krejčí tomu nerozumu, »a já jim hned říkal: je to všecko marno, zub musí ven, poněvadž má obnažený nervlc - Pohlédl při tom na doktora, pohlédl na Cilku, která u stolu škrabala brambory, pohlédl na Kutinku, jakoby sbíral dojmy svých výkladů na jejich tvářích a pokračoval:
»A jak je nerv obnažený, nepomůže ani křída, ani špiritus, ani česnek, ba nepomoh* by ani nebeský Pánbůh, jen kleště pomohou.« A zas pohlédnuv k Cilce a Kutince s úsměvem duševní převahy, obrátil se pak sebevědomě na doktora:
»No, mám pravdu nebo ne? Račte říci, pane doktore!«
»Podíváme se na ten zub, podíváme,« již netrpěliv, chvatně pravil doktor a obráliv se k domkářce vyzval ji do svého ordinačního pokoje.
Neměl rád tuto mnohomluvnost krejčího, jeho povrchní osvětářství, jeho zálibnou vynášivost nad duševní obzor druhých, ale nedovedl býti příkrý, poněvadž věděl, že Votruba je jinak člověk dobrý a měkký, jenž okřiknut hned se přikrčí a couvá a doma i ty své »nerozumné ženské« poslouchá.
