myšlenky k té ›síle k stáříc, jež mu tam u Fabiána zasvitla jako nenadálý objev. A skutečně záhy jej problém ten zcela opět upoutal, tak že potkávaje hloučky dětí ze Školy se ubírad jících, děkoval na jejich pozdravy jedva ledabylými pokyvy hlavou.
›Sí|a k stáří - k stáří ne zlomenému, ne živořicímu, nýbrž vyjasněnému a vyvýšenému nad těžkou i nejtěžší minulost, ba usmívajícímu se, triumfujlcímu nad ni, neb aspoň shovívavě Usmířenému s ní - v čem vlastně záleží? Jaké jsou její podmínky? Musejí být vrozeny nebo lze je také uzpůsobit - - takovou silu k takovému stáří vypěslovat?«
Kol těchto otázek rojily se jeho myšlenky, vyvolávaly poznatky a zkušeností, porovnávaly, skládaly, vyvozovaly důsledky a zas na ně úločily. Avšak čím více se zabíral do těch úvah, tím více poznával, jak neskonale složitá to věc, závislá od tisícerých okolností, a že nestačí na vyčerpání její hodina ani den, ba snad ani celá léta. Prozatím jen byl přesvědčen, že u Fabiána byla síla k takovému povyšenému stáří; i to shledal, Že mohl vyjmenovati celou řadu osob zde v Nedosekách i v Praze, 0 nichž se dalo soudit, že dospějí k podobné starobě a klidně, s úsměvem budou trávit i po těžkých ranách osudu její dny, kdežto naopak znal i takové, o nichž by byl chtěl předpovídat, že se sotva dočkají večera života, ač dnes třeba
