že byli z klidu vyrušeni. Hoši mluvili málo a jen po tichu, poněvadž čas, místo a vládnoucí posvátné ticho skličovalo jich mysl. Nalezli brzy čerstvý hranatý hrob, který hledali, a ustoupili stranou pod tři veliké jilmy, jež stály na hrbolku ve vzdálenosti několika stop od hrobu.
Pak čekali tiše; čas jim pomalu ubíhal. Jedině volání vzdálené sovy rušilo mrtvé ticho. Toma skličovaly myšlénky. Musil něco říci. I pravil šeptem:
»Co myslíš, Frantíku, jsou ti mrtví rádi, že jsme je zde navštívili?«
Frantík zašeptal:
»Taky bych rád věděl. Je to zde strašně tajemné, viď?«
»Máš pravdu.«
Následovalo delší mlčení; hoši zatím přemýšleli o tom předmětu. Pak zašeptal Tom:
»Poslechni, Frantíku — co myslíš, slyší nás Honzík Vilímů?«
»Bodejť by neslyšel. Aspoň jeho duch nás slyší.«
Po chvilce pravil zase Tom:
»Proč jsem raději neřekl pan Vilím. Nemyslil jsem tím nic zlého. Říkají mu všichni ‚Honzík‘.«
»Člověk nesmí mnoho na to dáti, jak lidé o mrtvých mluví, Tome.«
To byla sprcha pro Toma; hovor zase ztichl. V tom chopil Tom kamaráda za ruku: »Pst!«
