IX.
O půl deváté večer šli Tom a Sid jako obyčejně spat. Odříkali modlitby a Sid hned usnul. Tom bděl a čekal nepokojně. Již se mu zdálo, že svítá, v tom bilo deset! Byl blízek zoufalství. Byl by rád sebou na loži házel a vrtěl, jak to žádaly jeho nervy, ale bál se, že by vzbudil Sida.
Ležel tedy tiše a hleděl v temnou noc. Bylo strašlivé ticho. V tom se začaly temnotou rozléhat sotva slyšitelné zvuky. Bylo slyšeti tikot hodin. Staré trámy daly se do tajemného praskání, Schody slabě vrzaly. Nastávala patrně hodina duchů. Odměřené, tlumené chrápání ozývalo se z komůrky tetičky Márinky. Trapný, hrůzný cvrkot cvrčka, s nímž si lidský důvtip neví rady, rozlehl se tichem. Příšerné vrtání červotoče v pelesti u samé hlavy Toma naplnilo hrůzou — bylo to znamení, že dny někoho z domu jsou sečteny. Nočním vzduchem rozlehl se z dáli štěkot psa, a druhý jemu slabě odpovídal.
Tom zmítal sebou na loži. Myslil již, že přiblížil se konec času a nastala věčnost; proti své vůli
