»Vezmi si klobouk a dělej, jako bys šla domů; až dojdeš za roh, odtrhni se od nich a vrať se uličkou sem. Půjdu jinudy, udělám to zrovna tak.«
I odešli oba; každý s jinou skupinou žáků. — Za chvilku se sešli v uličce a odebrali se do třídy, v níž zůstali sami. I usedli, tabulku položili před sebe, Tom podal Rebece pisátko, vzal ji za ruku a veda jí ruku vykreslil zase znamenitý dům. Když ochabl umělecký jejich zájem, dali se do hovoru Tomovo nitro kypělo blahem.
»Máš ráda myši?« pravil.
»Ani viděti je nemohu!«
»Inu ovšem — živé. Míním zabité, jež se uváží na provaz a rychle kol hlavy roztočí.«
»O myši tuze nestojím. Co mne se týče, ráda lepkavé bonbony.«
»Oh, což o to! Kdyby tak byly!«
»Tak? Mám jich několik s sebou. Dám ti bonbon, ale jen na chvilku, musíš mně ho zas vrátit.«
Byla to rozkoš; bonbon putoval z úst do úst, děti klátily nohama o lavici překypujíce blahem.
»Byla jsi někdy v cirkuse?« pravil Tom.
»Byla, a budu-li hodná, půjdu prý příště s tatínkem zase.«
»Byl jsem v cirkuse několikrát, třikrát nebo čtyřikrát. Kostel není ničím v porovnání s cirkusem. V takovém cirkuse je pořád živo. Až budu velký, budu dělat v cirkuse Augusta.«
