žlutých lístků, devět červených a deset modrých, žádaje za bibli! To byla rána! jako když blesk z čista jasna udeří. Pomoci z této strany se pan Walters ve své nouzi ani v nejmenším nenadál. Na tom však pranic nezáleželo — předepsané lístky tu byly, a lze říci, že přišly náramně vhod. Tom byl povýšen k sudímu a ostatním vyvoleným, pak se ta novina z hlavního stanu rychle rozhlásila. Bylo to zajisté největší překvapení za posledních deset let; zpráva tato vyvolala tak hluboký dojem, že Tomova sláva se vznešeností sudího byla porovnávána, a děti dívaly se s vypoulenýma očima místo na jednoho nyní na dva velikány. Hoši zelenali závistí; a nejkrutší duševní muka zakoušeli ti, kteří trochu pozdě pochopili, že sami se přičinili o tuto protivnou Tomovu slávu tím, že mu postoupili své lístky za jmění, jež si Tom nahromadil, když hochům propůjčoval za náhradu výsady na bílení plotu. Styděli se sami před sebou, že se dali napáliti úskočnou lstí potměšilého hada.
Tom dostal odměnu, a pan superintendent ho pochválil, jak jen dovedl nejlépe; však jeho chvalořeči nedostávalo se přec pravé opravdovosti, neboť vnitřní jakýs hlas chuďasovi našeptával, že na věci té je záhada, jež snad by nesnesla denního světla; to prostě nešlo nikomu do hlavy, že by tenhle hoch byl do své kotrby vpravil dva tisíce řádků z písma — jistě že by s tuctem jich řadně se za-
