popros ji mým jménem, by mně odpustila, čím jsem jí kdy ublížil.«
»Jo, Frantíku, to nahlédneš sám, že to udělat nemohu. To by nebylo hezké; a ostatně, věř mi, přemůžeš-li se ještě nějaký čas, jistě se ti tento život zalíbí.«
»Jo, zalíbí! Jako bych si zalíbil horkou plotnu, když bych na ní déle seděl! Nikoli, Tome, nechci být boháčem a nechci déle žíti v prožluklých těch těsných domech. Já miluji volné lesy, a řeku a sudy, a zůstanu při nich. Aby to kat spral! Teď když máme flinty a sklepení, a všechno k loupežení připraveno, musí do toho přijít taková hloupost a všecko nám pokazit!«
Tom postřehl, že nadešla chvíle, aby promluvil:
»Podívej se, Frantíku, moje bohatství mne nikterak od dráhy loupežnické neodvrátí!«
»Že ne! Sláva! A je to, co pravíš, vážná, skutečná pravda, Tome?«
»Jako že tu sedím, Frantíku! Ale, poslechni, do té naší bandy tě nemůžeme přijati, dokud se z tebe nestane řádný člověk.«
Tato slova schladila radostné Frantíkovo rozechvění.
»Že mne nemůžete přijmout, Tome? Což pak jste mne nepřijali za piráta?«
»Jo, to bylo něco zcela jiného. Loupežníci jsou vždycky něco víc než piráti. V některých zemích
