se jako kočka za oběma muži, bos, v takové vzdálenosti, že je sotva viděl.
Kráčeli kousek říční ulicí, pak se dali příčnou ulicí v levo. Pak šli rovně, až dospěli ke stezce vedoucí na Horku; dali se po ní. Přešli mimo Walesanův dům, nalézající se uprostřed kopce, a bez váhání stoupali výše. Dobrá, uvažoval Frantík, skryjí jej ve starém lomu. Však u starého lomu ani nestanuli. Pokračovali ve své cestě do vrchu. I ztráceli se v úzké stezce vedoucí vysokým křovím škumpinovým[1] a náhle zmizeli Frantíkovi v temnotě. Tu Frantík pospíšil v před a zkrátil takto vzdálenost dělící ho od mužů; nemohou ho nyní uzříti. Chvíli klusal v před, potom zmírnil krok, obávaje se, že příliš rychle pokročil; postoupil ještě dále a náhle stanul; naslouchal; ticho; neslyšel nic, leda snad tlukot vlastního svého srdce. Z druhé strany vrchu sem zaléhalo volání sovy — osudné to zvuky! Lidské kroky však se neozvaly. Nebesa! což všechno již ztraceno? Právě se chystal rychle vyskočit, když v tom kdosi v bezprostřední jeho blízkosti si odkašlal! Frantíkovi vyskočilo srdce, do krku hned je však zase spolkl; třásl se na celém těle, jako by ho najednou popadlo několik zimnic, a seslábl tak, že se divil, kterak se ještě na nohou drží. Nyní věděl, v kterých místech se nalézá. Stál ve vzdálenosti pěti kroků od přelízky vedoucí
- ↑ Škumpina rostl., angl. »sumace neb »sumach«.
