vkročil do uličky ani z ní nevyšel. Nikde nebylo nic podezřelého. Byla tmavá, černá noc a naprosté ticho přerušovalo chvilkami jedině hučení vzdáleného hromu.
Tom vzal lucerničku, v sudě ji rozsvítil, zabalil ji dobře do utěráku a oba odvážlivci plížili se temnotou ke krčmě, Frantík stál na stráži, Tom pak ve tmě kol sebe hmataje šel do uličky. Nastala chvíle trapného očekávání, jež jako balvan tížila mysl Frantíkovu. I přál si, kdyby aspoň zákmit jeho svítilny uzřel — polekal by se ovšem, ale zvěděl by aspoň, že Tom ještě žije.
Frantíkovi se zdálo, že celé hodiny minuly od té chvíle, co ho Tom opustil. Jistě asi omdlel; snad umřel; snad mu srdce puklo samou hrůzou a rozčilením. — Těmito pochybnostmi zmítán Frantík, mimoděk postupoval blíž a blíže k uličce, obávaje se všelikých hrůz a v každém okamžiku čekaje, že ho rána nějaká zbaví dechu. Již mu beztoho mnoho nezbývalo; zdálo se, že nemůže vdechovat více, než co by se do náprstku vešlo, a srdce jeho také brzy musí umdlít, nezmírní-li prudkost svého tlukotu. V tom náhle kmitlo světlo; Tom úprkem uháněl mimo.
»Utec!« volal; »utec, je-li ti život milý!«
Nemusil to říkati dvakrát; Frantíkovi stačilo jednou; sypal, jako by mu nad hlavou zapálil, dříve než mohl Tom opakovat své vyzvání. Hoši neustali v svém běhu, dokud se nedostali do kolny
