dávna bydlil a ještě bydlí mladý právník jakýsi. V druhé, méně okázalé krčmě bylo čís. 2. obestřeno tajemnou záhadou. Krčmářův synek mu vypravoval, že je pokoj ten ustavičně zamčen, a že nikdy nikoho neviděl ani vcházeti ani vycházeti leč v noci; nedovedl si to nijak vysvětliti; lomcovala jím sice poněkud zvědavost, překonal ji však snadno; posléze se spokojil myšlénkou, že v onom pokoji »straší«; všiml si, že té noci v pokoji bylo světlo.
»Tak jsem se to dověděl, Frantíku. Myslím, že je to pravé čís. 2., jež hledáme.«
»Mně se taky zdá, Tome. A co nyní počneš?«
»Počkej — vzpomenu si.«
Tom dlouho vzpomínal. Pak pravil:
»Poslyš! Zadní dvířka toho čís. 2. vedou do oné malé úzké uličky nalézající se mezi krčmou a starým skladištěm. Seber kde jaký klíč ode dveří, já štípnu všechny tetiččiny doma, a první tmavé noci tam půjdeme a zkusíme je. A ať nezapomeneš na Rudého Józu; řekl, že se ještě staví v osadě, aby si vyhlédl vhodný okamžik ke své pomstě. Uvidíš-li ho, jdi za ním; a nepůjde-li k čís. 2., mýlili jsme se.«
»Pro Pána Boha! přece ho nebudu sám stopovati!«
»Vždyť to bude v noci. Ani tě neuvidí — a kdyby, na nic při tom nepomyslí.«
