»Což pak běhají, Tome?«
»Běhají? — hlupáku! Ne!«
»A proč to tedy říkáš?«
»Blázne! Tím jsem chtěl říci jen tolik, že bys je uviděl, — ovšem ne běhat — proč by také běhali? Viděl bys je, po celé Evropě rozptýlené, rozumíš? Tak jako na příklad ten starý, hrbatý Richard.«
»Richard! A jaké jest druhé jeho jméno?«
»Jiného jména nemá. Králové mají vůbec jenom křestní jména.«
»Opravdu?«
»No, to se ví.«
»Když se jim to, Tome, líbí, co na tom; já však bych nechtěl býti králem a míti jen křestní jméno jako černoch. Poslechni ale — kde začneme nejdříve kopat?«
»Inu, nevím. Snad bychom mohli začíti oním starým suchým stromem tam na kopci za vinopalnou?«
»Dobrá tedy.«
I vzali starou motyku a rýč, a dali se na cestu tří mil. Zpocení a udýchání dorazili k cíli a vrhli se do stínu nedalekého jilmu, by si trochu odpočinuli a pokouřili.
»Tohle se mi líbí,« pravil Tom.
»Mně také —«
»Poslyš, Frantíku, nalezneme-li tady poklad, jak naložíš se svým podílem?«
