čila k okraji podia, odkašlala, zvedla rukopis (skvostnými stužkami svázaný) a začala čísti, dávajíc pilný pozor na »důraz« a interpunkci. Volily látky, jež při podobných příležitostech spracovaly již jejich matky, babičky a bezpochyby všichni předkové ženského pohlaví až do dob válek křižáckých. Názvy jejich zněly: »Přátelství«, »Upomínky ze zašlých dob«, »Náboženství a dějiny«, »Země snů«, »Výhody kultury«, »Různé útvary politického zřízení«, »Melancholie«, »Láska synovská«, »Tužby srdce« atd. atd.
Tyto skladby vyznamenávaly se tím, že v nich převládala uměle živená a hýčkaná melancholie, dále tím, že se v nich hýřilo bohatými proudy »uhlazených rčení«; dále tím, že se v nich jevila snaha vplésti do řeči nalapaná slova a fráse, dokud docela nesevšedněly; ale zvláštností hlavní, jíž ke své škodě vynikaly, bylo staré, odporné naučení, které tvořilo pochroumaný konec každé práce. Nechť se jednalo o jakýkoli předmět, v každé té skladbě zračilo se nadlidské úsilí směřující ke skroucení děje, jen aby z něho mohlo vyplynouti mravní neb náboženské naučení. Zřejmá neupřímnost hlásaných těchto naučení nedovedla dosud ze škol vyhostiti tento zvyk; ani dnes toho nedovede; a snad se jí to do skonání světa nepovede. Ve všech našich školách pokládají mladistvé slečinky za nutné své přednášky skončiti nějakým naučením; a ejhle! právě nejrozpustilejší
