»Čtyrák, Jime; to už přece něco znamená.«
»Inu, je to pěkné, povídám. Ale, pane Tome, bojím se strašlivě staré paní.«
Jim však byl přece jen člověkem — a lákadlo bylo příliš silné. I postavil konev a vzal čtyrák. V tom však již upaloval po silnici se svojí konví a zvonivým smíchem; Tom začal pilně bílit a tetička Márinka se vzdalovala s pantoflem v ruce a vítězným pohledem v oku.
Tomova píle brzy však ochabla. Přemýšlel o zábavách, jež byly na ten den ustanoveny, a zármutek jeho vzrůstal. Za chvíli potáhnou tudy kolem volní hoši na všeliké rozmarné výpravy a budou se mu vysmívati, že musí pracovati — pouhé to pomyšlení pálilo ho jako oheň. I vyňal z kapsy pozemský svůj majetek a pozoroval jej — kousky rozlámaných hraček, kamínky a různé daremnosti; snad by se tím mohl na chvíli vykoupit z práce, ze zajetí však se nemohl vyprostiti ani na půl hodiny. I vsunul ztenčené své jmění zase do kapsy a vzdal se myšlénky podplatiti hochy. V této smutné, beznadějné chvíli kmitl mu hlavou nápad. V pravdě znamenitý, velkolepý nápad. Vzal zase štětku a klidně pokračoval v práci. Ben Rogers objevil se náhle na obzoru; byl to chlapec, jehož posměchu nejvíce se bál. Nešel krokem — hopsal, poskakoval, hopkoval; nejlepší to důkaz, že měl lehké srdce a vznešené plány. Pochutnával si na jablku, občas dlouze, krásně
