»Nepamatuji se, že bych byl něco mluvil,« pravil Sid.
»Ano, mluvil jsi, Side,« dotvrzovala Marie.
»Mlčte, ať může Tom pokračovati! Co pak řekl, Tome?«
»Řekl — mně se zdá, že mi řekl, že je lépe, zůstanu-li, kde jsem, kdybych se však měl časem polepšit — — «
»Tak vidíte; slyšíte to? Tak to zrovna řekl!«
»A ty jsi ho zprudka zakřikla.«
»Ovšem, že ano! V tom musí být nějaký anděl. Ano, nějaký anděl v tom musil býti!«
»A paní Harperová vypravovala, kterak ji polekal Pepík praskavkou, a ty jsi vypravovala, kterak medicina „Není bolu více, našeho Petra —«
»Svatá pravda!«
»A potom se mluvilo náramně mnoho o hledání našich mrtvol v řece, a o nedělní smuteční bohoslužbě; pak jste se s paní Harperovou objímaly, spolu jste naříkaly a konečně odešla domů.«
»Zcela tak se to stalo. Zcela tak, jako že se Márinka jmenuji! Kdybys to byl na vlastní oči viděl, nemobl bys to vylíčiti věrněji! A co dál? Vypravuj dále, Tome!«
»Pak se mi zdálo, že jsi se za mne modlila — viděl jsem tě před sebou a slyšel jsem každé tvé slovo. Pak jsi ulehla — mně bylo tak smutno, že jsem napsal na kus javorové kůry: »Nejsme mrtví — jsme jenom piráty!« a položil to k svíčce
