nevítal jeho návratu. Konečně se rozhoupal a vykročil, chtěje se vykrásti z chrámu, Tom však ho zadržel a pravil:
»Tetičko Márinko, tohle by přec nebylo hezké. Také z návratu Frantíkova mohl by mít někdo radost.«
»Také že bude! Jak mne to těší, že tě zas vidím, nešťastný sirotečku!« Projevy lásky, jimiž tetička Márinka zahrnula Frantíka při těchto slovech, uvedly ho ovšem v rozpaky ještě větší.
Náhle zvolal duchovní vysokým hlasem:
»Zpívejme: „Buď, Bože, chválen, jenž nám žehnáš!“ — a zpívejte vroucně!«
A zpívali opravdu vroucně. Chrámem zahlaholil jásavý zpěv, otřásající krovy, a pirát Tom Sawyer zatím se pásl na závistivých pohledech dětí a doznával v duchu, že je to největší okamžik celého jeho života.
Když skončeny byly zpěvy, tvrdili cestou k domovu posluchači, že by se dali rádi zase nějakým taškářem »napálit«, kdyby věděli, že uslyší takový zpěv, jako toho dne.
Tom dostal za ten jediný den více štilců a hubiček — dle měnivé nálady tetičky Márinky — než za celý rok před tím; těžko říci, v kterém z dvojích těchto projevů zračila se větší vděčnost Bohu a láska k Tomovi.
