Tato myšlénka ji překonala; i odešla z těchto míst; slzy jí kanuly po tvářích. V tom přiběhla sem skupina hochů a děvčat — byli to kamarádi Tomovi a Pepíkovi — a dívajíce se přes tyčkovitý plot vážně mluvili o tom, co dělal Tom, když ho viděli naposled, a jak Pepík prohodil to neb ono nepatrné slůvko (jak děsně prorockého bylo obsahu, teprve nyní seznali!) — a každý mluvčí zcela přesně udal místo, kde tenkráte stáli ztracení hoši, a dodal na př. »a já jsem stál zrovna tak — jako stojím teď, on stál, co stojíš ty — takhle blízko jsem stál u něho — on se usmál, as takhle — a tu na mne přišlo něco jako — hrůza, ano hrůza — nechápal jsem, co to má býti — teď však rozumím!«
Pak se hádali, kdo naposled viděl zahynulé hochy, a několik dětí činilo si nárok na neblahou tuto slávu, a podávalo důkazy více méně svědectvím stvrzené, a když posléze bylo rozhodnuto, kdo ztracené naposled uzřel a kdo naposled s nimi promluvil, tu dotčení šťastlivci nabyli zcela jiné mínění o své ceně a ostatní děti na ně zevlovaly a jim záviděly. Nešťastný jistý chudák, jenž se nemohl ničím jiným vytasiti, prohlásil s dosti zjevnou hrdostí:
»Tom Sawyer mne jednou praštil.«
Takovým způsobem však nepodařilo se mu získati slávu. To mohlo o sobě říci více hochů, a okolnost ta nadmíru význam té slávy zmírnila.
