kdyby se to nyní stalo, objala a zlíbala bych toho klučinu.«
»Jo, jo, rozumím vám, paní Harperová, dobře rozumím, jak vám je. Ještě předevčírem v poledne nalil Tom do kocoura medicinu „Není bolu více“; myslila jsem, že mi dům zboří to zvíře. A Bůh mne netrestej, tehdy jsem náprstkem do hlavy tloukla nešťastného, mrtvého nyní chlapce. Teď již je vysvobozen z všelikého trápení. A v posledních slovech, jež ke mně pronesl, vyčítal mi — —«
Však upomínka na ona slova přemohla stařenku; dala se do usedavého pláče. Tom sám pod postelí trochu vzlykal — hlavně z lítostí nad sebou samým. Slyšel, jak také Marie plakala a občas vlídné slůvko věnovala jeho památce. Dosud nikdy neměl o sobě tak dobré mínění, jako právě v této chvíli. Tetin žal dojal v té míře hocha, že se již chystal vyskočiti zpod postele a radostí naplniti staré tetino srdce — a divadelní velkolepost toho výjevu silně pokoušela nejslabší stránku jeho duše, přece však odolal, a tiše ležel. Stále pozorně naslouchal a konečně se také dověděl, že doma původně myslili, že chlapci při koupání utonuli; potom pohřešili vor; několik dětí vyzradilo, že zmizelí hoši slibovali, že osada brzy »něco uslyší«; moudré hlavy, uváživše všechny tyto okolnosti, rozhodly, že hoši na voru ujeli a že mohou nyní býti někde u nejbližší osady po vodě ležící; k po-
