»Kdo?« tázal se Frantík.
»Inu, piráti.«
Frantík změřil zoufalým pohledem svoje šaty.
»Zdá se mi, že nejsem oděn po lupičsku,« pravil, a lítost ozvala se v jeho hlase; jiných šatů však nemám.«
Ale hoši ho ujistili, že si pěkné šaty brzy zaopatří, jakmile jen svá dobrodružství zahájí. Vyložili mu, že roztrhané jeho hadry pro začátek stačí, ačkoli obyčejně zámožní piráti v krásných šatech začínají lupičskou svou dráhu.
Hovor jejich znenáhla utuchal, a ospalost snášela se na oční víčka malých poběhlíků. Rudá Ruka pustila dýmku a usnula spánkem bezstarostného a znaveného chodce. Však »Postrach oceánu« a Černý mstitel Španělské vlády« neusnuli tak lehce. Odříkali své modlitby v duchu a ležíce, ježto tu nebylo nikoho, kdo by je nutil k tomu, by je říkali klečíce a nahlas; ovšem byli v pokušení nemodliti se vůbec, sami však se lekli dalekosáhlé této myšlénky, obávajíce se, že je náhlý, zvláštní blesk seslaný s nebes schvátí za jejich bezbožnost. Konečně se zdařilo jejich úsilí; již již klesali v náruč spánku — v tom však zjevil se jim zákeřník, jenž se nedal odbýti. Bylo to svědomí. Neurčitý jakýsi strach je skličoval při myšlénce, že se hříchu dopustili svým útěkem; pak si vzpomněli na ukradené pokrmy, a to byla teprve opravdová trýzeň. I hleděli se
