Stránka:Margěr (1882).pdf/8

nezhřeším, vždyť úmysl dobrý chovám v sobě,
pohnu svatým popelem ve pradědů hrobě.
V zkrvavené družině, s plecí přepásanou
před očima potomků praotcové vstanou,
diví jako pustiny, v kterých Litva žije,
čistí jako potoky, z nichž se voda pije,
teskní jako vichřice o jeseni v lese,
neb jak píseň žencova, když ji ohlas nese. ―
Onen lid, jenž nikdy se neposkvrni zradou,
ctí své bohy, řídí se svojich kněží radou;
a ti, jimž on koří se a jež bohy zove,
děsní, dobří, prosti jsou, jak jich ctitelové; ―
knížata pak, na Litvě která vládu mají,
za blahobyt země své krev i život dají,
ráda s lidem podělí srdce polovici,
chléb i kořist, oslavu z boje pochodící,
ano i smrt hrdinskou v místě nebezpečí: —
takovéto plémě vám předvedu zde v řeči,
A když ze strun vyrazím zvuky dávných věků
nebo píseň zazpívám o Margěře reku,
když vám z dálky ukáži vrchol zkrvavený,
když vám v strunách zahřmi hrom nebo vichru steny,
když se ve vás vzpomínka na Olgěrda zbudí,
neb se děvče zachvěje, slzou oko ztrudi,
neb když v boji meč a mlat padnou do loskotu
stará harfo litevská, harfo vajdelotů,
rezavými strunami nad hrobovou plísní
zespod země ozvi se, sílu dej mé písni!
Přiučeni sledovat povel tvého hlasu,
vstanou předci, jako by šlo se do zápasu.

Mladších časův synové, součastníci moji,
přijdte vy k nám poslouchat, jak se harfa strojí,