Stránka:Margěr (1882).pdf/7

Zpěv první.

I.

Kde tě hledat, otčiny minulosti skvělá,
s bohy svými, s rytíři kam jsi vymizela,
s písní svojich básníků proslulého jména?
Mihlas se a jako sen již jsi odesněna.
Kdo tě nyní dovede vylíčiti skvěle
z vetché knihy nebo snad z cihly sprachnivělé?
I když na tvou památku oráč pozří zblízka
neb ji rýčem vyryje kdesi z hroboviska,
kostry nebo z úlomku železa neb hlíny,
kdo se dozví osudů celé domoviny?
Kdo nám pravdu vyssaje z tradice a z básní?
a kdo život v liteře zamknutý nám zjasní?
Kdo mrak časů zapadlých k světlu odechýlí?
Snad jen srdce, kterému praotec je milý,
snad jen pěvec v nadšení domyslí se k tomu
při harfě, jež tvořena z litevského stromu,
na čas z hrobu vyvolá, co má ještě tliti,
z rumů zdiva ve život křesem jiskru znítí. ―
Oj, kde v které mohyle pohřbili tě z jara,
harfo pěvců litevských posvátná i stará?
Vážným šumem stlumeným zazni od mohyly,
aby naše mysli se v tvůj takt dostrojily!
V jiný čas a v jiný cvik padlo žití moje,
přece v píseň zaberu dávné bohy tvoje;