Svítilny svýma mrkavýma očima mne okukovaly a z hromad smrčků vyzíraly blýskotky a postříbřené ořechy i blížící se štědrý večer.
Na Staroměstském náměstí před radnicí u Marianského sloupu bručely při blikotu svíčky staré žebračky s šedivými šátky na hlavách ku poctě Panny Marie svůj růženec.
Před temným vchodem do židovského města trčely boudy vánočního trhu. Mezi nimi, obepiato jsouc červeným suknem, v záři míhavých pochodní rýsovalo se jasně otevřené loutkové divadélko.
Cvakův policcinell v purpuru a fialovu, s bičem v ruce, a na biči na provázku maje uvázanou lebku, harcoval na dřevěném bělouši přes jeviště.
Natlačené děti zíraly ztrnule a s otevřenými ústy na jeviště, majíce čepice s beránkem přes uši staženy. A naslouchaly, jako očarovány, veršům pražského básníka Oskara Wienera, jež teď za jevištěm můj přítel Cvak recitoval:
„Ganz vorne schritt ein Hampelmann,
Der Kerl war mager wie ein Dichter
Und hatte bunte Lappen an
Und stolperte und schnitt Gesichter.“[1]
Zahnul jsem do tmavé a klikaté ulice, jež ústila na náměstí. Hlava na hlavě stáli zde němě lidé před vyhláškou na zdi.
Byla už tma a text vyhlášky byl nečitelný.
- ↑
Šel napřed paňáca vesele
jak básník byl, chlap, suchý tak,
pestré měl hadry na těle,
klopýtal, tvář šklebil všelijak.
