vyplávlý svrchník se zdviženým límcem; mladá tvář s vyhublými tvářemi a hektickými skvrnami stála přede mnou.
Dříve než jsem mohl pochopiti tuto přeměnu, stál už zas mnich na svém místě. Můj puls bil příliš hlasitě.
Neštastná paní sklonila se nad mou rukou a plakala tiše.
Vlil jsem do její duše onu sílu, kterou jsem byl napojen ve chvíli, kdy jsem dostal její dopis a která teď opět proudila mi bohatě v žilách — a viděl jsem, jak se zvolna silou tou uzdravovala.
„Chci vám říci, mistře Pernathe, proč jsem se právě k vám obrátila o pomoc,“ začala opět tiše po dlouhém mlčení. „Bylo to několik slov, jež jste mi kdysi řekl — na něž jsem po dlouhá ta léta nemohla zapomenouti.“
Po dlouhá léta?
Ve mně se zarazila krev.
„— — Loučil jste se se mnou — nevím už proč a jak — byla jsem tehdy malé dítě, a řekl jste mi vlídně a přece tak smutně:
„Snad k tomu nikdy nedojde, ale kdybyste si někdy nevěděla rady, zavolejte mne. Snad mi dá milý Bůh, abych právě já vám mohl pomoci.“
Odvrátila jsem se tehdy a rychle jsem upustila míč do bassinu s vodotryskem, abyste neviděl mé slzy.
A pak jsem vám chtěla darovati své červené korálové srdce, jež jsem nosila kolem krku na hedvábné šňůrce; styděla jsem se však, že by to bylo bývalo příliš směšné.“
Vzpomínka!!
