jako staří lidé, kteří sedí kolem stolu a spokojeně se pochechtávajíce hrají taroky.
Mé hodiny byly pojednou vyplněny obsahem, a to obsahem, plným bohatství a lesku.
Tak přece snad měl ztrouchnivělý strom ještě nésti ovoce?
Cítil jsem, jak mnou proudila živá síla, jež až posud ve mně spala, skryta jsouc v hlubinách mé duše, a zasypána rumem, jenž hromadí se den ze dne; tak vyproudila ta síla, jako vyproudí pramen z ledu, když je už moc zimy zlomena.
A věděl jsem zcela určitě, že budu moci přispěti svou pomocí, at už se jedná o cokoliv.
Jásot mého srdce — když jsem ono psaní držel v rukou — poskytoval mi tuto jistotu.
Znovu a znovu četl jsem ono místo: „mimo to i okolnost, že váš milý nebožtík otec mne vyučoval co dítě“ zarážel se ve mně dech!
Neznělo-li to jako slib: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji?“
Ruka, jež se vztahovala, žádajíc na mně pomoci, přinášela mně dar: vzpomínky na minulost, po nichž jsem žíznil… vzpomínky ty mi odhalí tajemství, pomohou zvednouti záclonu, jež se zavřela za mou minulostí!
„Váš milý nebožtík otec!“ — jak cize zněla ta slova, když jsem si je nahlas opakoval!
Otec!
Okamžik viděl jsem mdlou tvář starého muže s bílým vlasem, jak se vynořila v lenošce u mé skříně — cizí, zcela cizí a přece tak strašně známá; — — — pak se mé oči opět vzpamatovaly
