A jako vyžle pronikal jsem dále do houště duševních záhad, jež mne obklopovaly.
Především jsem se pokoušel dospěti zpět k onomu bodu svého života, až ku kterému sahala má upomínka. Jen odtamtud — domníval jsem se — mohlo by mi býti umožněno, onu část své existence přehlédnouti, jež zvláštním řízením osudu ležela mi zahalena v temnotách.
Ale jakkoliv jsem se namáhal, nedospěl jsem dále, než na špinavý a tmavý dvůr našeho domu, odkud jsem obloukem vrat viděl vetešnický krámek Aarona Wassertruma, jako bych už celé století žil co rytec gemm v tomto domě, jako bych byl stále stejně stár a jako bych nikdy nebyl býval dítětem!
Už jsem se chtěl vzdáti naděje, že se proderu dále v šachtách minulosti, když tu náhle se zářivou jasností jsem pochopil, že sice v mé vzpomínce široká silnice událostí končí oním jistým obloukem vrat, ne však celá řada úzkých pěšin a steziček, jež sice až posud doprovázely hlavní silnici, mnou však zcela byly opomíjeny.
„Odkud,“ volalo mi to takřka do ucha, „máš vědomosti, jimiž se teď živíš! Kdo tě naučil rytí gemm, opravování starožitností atd.! Čísti, psáti, mluviti — a jísti — a choditi, dýchati, mysliti a cítiti?“
Hned jsem vzal své nitro na poradu. Systematicky šel jsem ve svém životě zpět.
Nutil jsem se v opačné, ale nepřetržité řadě uvažovati: co se právě stalo? co bylo k tomu východiskem? co bylo před tím? atd.
Teď jsem opět dospěl k onomu oblouku vrat!
A teď!
