v bílých rubáších, jaké mívali staří rabínové, jiné v třírohých kloboucích a se stříbrnými přeskami na střevících, — ale Hillel přejel mi rukou přes oči a pokoj byl opět prázdný.
Na to mne vyvedl ven na schodiště a dal mi do ruky hořící svíci, abych si mohl posvítiti do svého pokoje.
Lehl jsem si do postele a chtěl jsem spáti, ale spánek se nedostavil a já se octl v onom podivném stavu, jenž není ani sen, ani bdění, ani spánek.
Shasl jsem světlo, a přece bylo vše v jizbě tak jasné, že jsem zřetelně rozeznával každou jednotlivou formu. Při tom jsem se cítil zcela volně a prost onoho určitého, trapného neklidu, jenž nás mučí, jsme-li v podobné náladě.
Nikdy v životě nebyl jsem s to mysliti tak ostře a přesně, jako právě teď. Rhytmus zdraví proudil mi nervy a řadil mé myšlenky do řady a šiku, jako armádu, jež jen čeká na mé povely.
Mohl jsem jen vykřiknouti a byly by vystoupily přede mne a učinily, co bych byl chtěl.
Gemma z leskovce, kterou jsem se v posledních nedělích pokoušel vyřezávati, — nedospěl jsem k cíli, ježto se mi četné, rozptýlené svity v kamení nechtěly krýti s obličeji, jež jsem si představoval — tato gemma přišla mi opět na mysl, a v mžiku jsem věděl rozluštění, jak vésti rydlo, aby struktuře massy bylo vyhověno.
Kdežto jsem byl dříve otrokem hordy fantastických dojmů a snů, o nichž jsem často nevěděl:
