vyznačoval, byla záštitou všem, jimž policie přísněji hleděla na prsty.
Umíral-li některý z propuštěných trestanců hlady, poslal ho Dr. Hulbert polonahého na staroměstské náměstí a úřad byl nucen opatřiti ho oděvem v tak zvané „Fišpance“. Měla-li býti nějaká nevěstka bez přístřeší vypovězena z Prahy, věděl Dr. Hulbert hned radu: některý z tuláků, jenž byl do Prahy příslušným, honem se s ní oženil a tím nabyla i ona příslušnosti pražské.
Na sta podobných vytáček znal Dr. Hulbert a policie byla vůči němu bezmocnou.
Co si tito vyděděnci lidské společnosti ‚vydělali‘ to odevzdali poctivě na krejcar do společné kasy, z níž byl hrazen nutný výdaj na živobytí. Žádný z nich se nikdy nedopustil nejmenší nečestnosti. Je možné, že jméno ‚batalion‘ vzniklo právě co důsledek této železné discipliny.
Vždy prvního prosince, ve výroční den neštěstí Dra Hulberta, konala se v noci u ‚Lojzíčka‘ zajímavá slavnost. Hlava na hlavě stáli zde: žebráci, tuláci, nevěstky a pasáci, pijáci a hadráři, a hluboké ticho panovalo tu jako v kostele.
A pak vyprávěl všem Dr. Hulbert tamhle z onoho rohu, kde teď sedí oba hudebníci pod korunovačním obrazem Jeho Veličenstva císaře pána, jaký byl běh jeho života: jak se dostal nahoru, jak nabyl titulu doktorského, jak se později stal rektorem magnifikem.
A když dospěl k onomu místu, kdy přišel s kyticí růží, aby své paní přál k narozeninám a sobě k hodině, ve které požádal o její ruku a ve které
