Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/7

Tato stránka byla ověřena

Spánek.

Měsíční světlo dopadá k nohám mé postele a leží tam jako veliký, jasný, plochý kámen.

Kdykoliv se úplněk počíná ve své podobě hroutiti a kdykoliv jeho pravá strana se začíná propadávati — jako obličej, jenž jde vstříc stáří, dostává nejdříve na jedné straně vrásky a hubne — tu vždy v takové době zmocňuje se mne v noci těžký, mučivý neklid.

Nespím a přece nebdím a v polospánku směšuje se v mé duši prožité s vyčtělým nebo s odposlouchaným, jako dva proudy, různé barvy a jasnosti, jež se prolínají a vedle sebe tekou.

Četl jsem o životě Buddhy Gotamy, než jsem si lehl, a v tisíci obměnách táhla mi hlavou tato věta, počínajíc vždy od začátku:

„Vrána slétla ke kameni, jenž vyhlížel jako kus tuku, a myslila si: snad je tu něco chutného. Poněvadž však vrána nenašla tam nic chutného, odlétla opět. A jako vrána, jež slétla k onomu kameni, tak opouštíme i my — my, svůdci — asketu Gotamu, ježto jsme ztratili v něm zalíbení.“

A obraz kamene, jenž vyhlíží jako kus tuku, roste v mém mozku do nesmírna.

Jdu vyschlým řečištěm a zvedám hladké oblásky,