tančícími Číňany, rozvinula se pomalu před rohovým stolem, u něhož jsme zasedli.
Skřípavé zvuky harfy umlčely divou směsici hlasů v místnosti.
Vteřina rhytmické pausy.
Hluboké ticho — jako by všichni zatajovali dech.
S děsivou jasností bylo náhle slyšeti, jak železné tyče plynové prskavě do vzduchu vydechují ploché srdcovité plameny — pak i tyto zvuky byly přepadeny hudbou, jež je pohltila.
Jako by teprve teď povstaly, vynořily se před mým zrakem z tabákového dýmu dvě podivné postavy.
S dlouhým, vlnitým a bílým vousem starozákonního proroka, s černou, hedvábnou čepičkou na lysé hlavě (jak to nosívají staří židovští otcové rodin), se slepýma očima mléčně modrýma a skleněnýma, ztrnule upřenýma k stropu, seděl zde stařec, pohyboval bez zvuku rty a přejížděl struny harfy vyhublými prsty — podobnými drápům supa.
Vedle něho seděla houbovitá ženská, majíc harmoniku na klíně, na sobě promaštěné, černé, taftové šaty, s gagatovými ozdobami na rukou a s gagatovým křížkem kolem krku — symbolem to pokrytecké, měšťácké morálky.
Divé klopýtání zvuků dralo se z obou nástrojů, nato klesla melodie znaveně k pouhému doprovodu.
Stařec kousl několikráte do vzduchu a otevřel ze široka ústa, takže bylo lze viděti černé úlomky jeho zubů. Zvolna, z prsou dral se vzhůru divoký bas, jsa doprovázen divnými hebrejskými chroptivými zvuky:
„Roonte blau-we Stern — —“
