„Jejé, jejé! To ’sou k nám hosti!“ vítal nás slavnostně a hned nato vykřikl přes rameno do lokálu, hostmi nabitého.
„Pane Šafránek! Spustěj honem tuš! — — —“
Klimpavý rámus, zrovna jako by krysa běžela po strunách klaviatury, byl odpovědí na toto vyzvání.
„Jejé, jejé, to sou k nám hosti, to sou k nám hosti, koukejme se, koukejme se!“ opakoval se zálibou hranatý chlap, mezitím co nám pomáhal z plášťů.
„Jo, jo, dneska se u mne sešla celá vysoká šlechta tohoto království,“ odpovídal s triumfem k Vrieslanderovu udivenému obličeji; v tom už viděli jsme v pozadí na jakési estradě, jež byla od ostatní krčmy oddělena zábradlím a dvěma schody, několik vznešených mladých pánů ve večerní toaletě.
Kotouče štiplavého tabákového dýmu válely se nad stoly, za nimiž byly dlouhé dřevěné lavice podél zdi hustě naplněny otrhanými postavami: nevěstky z hradebních příkopů, nečesané, špinavé, bosé, pevná ňadra takřka nezahalena vyplávlými šátky přes ramena přehozenými; vedle nich jejich „pasáci“ v modrých vojenských čepicích s cigaretou za uchem; obchodníci dobytkem s chlupatýma rukama, s těžkopádnými prsty, jež každým pohybem mluvily němou řečí podlosti; sklepníci bez zaměstnání s drzým zrakem a od neštovic zďobaní commis s pruhovanými spodky.
„Postavím kolem nich španělskou plentu, aby byli hezky nežinýrovaný,“ krákoral chraptivý hlas hranatého a svinovací stěna, polepená malými,
