Poznal jsem žlutý obličej cizince, jenž mi ondy přinesl knihu Ibbur.
Pak už jsem nic více nerozeznával, ten pohled trval jenom vteřinu, a cítil jsem, že mi srdce přestalo tlouci a že se úzkostně chvělo.
A přece jsem si byl — jako ondy — vědom té tváře. Byl jsem to já sám, ležel jsem Vrieslanderovi v klíně a pátral jsem kolem.
Mé oči bloudily po pokoji a cizí jakási ruka otáčela mou lebkou.
Pak jsem pojednou viděl Cvakovu rozčilenou tvář a slyšel jsem jeho slova:
„Pro Boha živého, vždyť je to Golem!“
A krátký zápas povstal. Chtěli Vrieslanderovi vyrvati to, co vyřezal, než on se bránil a smál se:
„Co chcete, je to dočista nepodařené,“ načež se obrátil, otevřel okno, a vyhodil hlavičku na ulici.
Tu mne opustilo vědomí, pohroužil jsem se do hluboké temnoty, jež byla protkána lesklými zlatými nitmi, a když jsem se probudil (jak se mi zdálo po dlouhé, dlouhé době), tu teprve jsem slyšel, jak dřevěná hlavička s klapotem dopadla na dláždění.
„Vy jste tak pevně spal, že jste ani nepozoroval, jak jsme vámi třásli!“ řekl ke mně Josua Prokop. „Punš je vypit, propásl jste všechno.“
Horká bolest nad tím, co jsem před chvílí slyšel, mne opět přemohla. Málem byl bych vykřikl, že to, co jsem jim o knize Ibbur vyprávěl, nebyl sen, málem bych byl otevřel kasettu a ukázal jim knihu tu.
