nějakou formou ulitá, jež prý byla tak nápadně podobna „Golemovi“, že se toho všichni až zděsili.
Mluvíval jsem často s archivářem Schemajah Hillelem, jenž spravuje rekvisity staronové synagogy, mezi jiným také onu známou hliněnou figuru z časů císaře Rudolfa. On se obíral kabbalou a míní, že onen kus hlíny s lidskými údy není nic jiného, než asi tehdejší předzvěst, jakou v mém případu byla olověná hlavička.
A Neznámý, jenž zde obchází, že jest jen obraz fantasie nebo myšlenek, jejž si onen středověký rabín nejdříve životně představoval, nežli ho oblékl v materii, a jenž se teď vracívá v pravidelných periodách, za podobných astrologických postavení hvězd, za jakých povstal, jsa mučen pudem po materielním životě.
I Hillelova nebožka žena viděla „Golema“ tváří v tvář a zrovna jako já cítila, že byla zachvácena křečovitou ztrnulostí, pokud ona záhadná bytost se v její blízkosti nacházela.
Ona prý řekla, že je určitě přesvědčena, že to byla jen její vlastní duše, jež na okamžik vystoupila z jejího těla a postavila se proti ní a jí — majíc rysy cizí bytosti — upřeně do tváře zírala.
A jakkoliv byla tehdy zachvácena strašlivou hrůzou, přece jen ani na vteřinu nepochybovala, že onen druhý nebyl ničím jiným, než kusem jejího vlastního nitra.“
„To je neuvěřitelno,“ zahučel Prokop, jsa pohroužen v myšlenky.
I malíř Vrieslander zdál se býti zcela v úvahy zabrán.
