„Aaron Wassertrum! Vetešník Aaron Wassertrum a millionář?!“
„Oh, já ho dobře znám,“ pokračoval Charousek trpce, jako by jen na to byl čekal, že se ho zeptám. „Znal jsem i jeho syna, Dra Wassoryho. Slyšel jste o něm? O Dru Wassoryovi, — proslulém — očním lékaři? Ještě před rokem o něm celé město nadšeně mluvilo — o tom velkém — učenci. Nikdo tehdy nevěděl, že odložil své jméno a že se dříve jmenoval Wassertrum. On si rád hrál na muže vědy, jenž se straní světa, a když někdy přišla řeč na jeho původ, tu skromně a hluboce dojat nadhodil, jen tak poloslůvky, že jeho otec ještě pochází z ghetta, — a že se z pranepatrných počátků musel propracovati k světlu za nevýslovných starostí a trápení všeho druhu.
Ano! Za trápení a starostí!
Kdo však nesl to trápení a starosti, a jakými prostředky se dostal nahoru, to už nikdy nedodal.
Já však vím, jak se to má s ghettem!
Charousek chopil se mé ruky a potřásl jí prudce.
„Mistře Pernathe, já jsem tak chudý, že to sám sotva chápu; musím choditi polonahý jako otrapa, podívejte se, a přece jsem student mediciny, — přece jsem vzdělaný člověk!“
Rozepial svůj svrchník a tu jsem k svému zděšení viděl, že neměl ani košile, ani kabátu, a že svůj svrchník nosil na nahém těle.
„A tak chudým byl jsem už tehdy, když jsem tu bestii, toho všemocného, váženého Dra Wassoryho přivedl k pádu, — a ještě dnes netuší nikdo, že jsem já, právě já byl pravým původcem jeho konce.
