Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/299

Tato stránka nebyla zkontrolována

Jdeme spolu v jitru; svěží vítr vane od řeky. Očekáváním cítím sotva půdu pod nohama.

Pojednou se přede mnou vynořuje dům v ulici „U staré školy“.

Poznávám každé okno. Prohnutou deštní rouru, mřížení, mastně se lesknoucí římsy — všechno, všechno!

„Kdy vyhořel tento dům?“ ptám se převozníka. Hučí mi v uších napětím.

„Ten přece nevyhořel.“

„Ale ano. Vím to určitě.“

„A ba ne.“

„Ale já to přece vím. Chcete se vsaditi?“

„O kolik?“

„O zlatku.“

„Platí.“

A Čamrda zavolal domovníka.

„Prosimich, fotr, vyhořel někdy tenhle dům?“

„I ’de pa’!“ směje se domovník.

Nemohu a nemohu tomu věřiti.

„’Sem v tomdle domě už na sedmdesátej rok, tak že bych vo tom mušel mít povědomost,“ vykládá domovník.

— — Podivno, podivno!! — —


Čamrda převáží mne přes Vltavu ve své loďce, sbité z osmi nehoblovaných prken. Dělá při tom komické šikmé zpětné pohyby. Žlutá voda pění se kolem dřeva. Střechy Hradčan hoří červeně v ranní záři.

Nevýslovně slavnostní pocit se mne zmocňuje. Tiše spící pocit, jako z bývalého života, jako by byl svět