Za minutu na to sedím v kavárně „U Lojzíčka“. Je to lokál beze slohu, ale poměrně čistý.
V pozadí je estráda s dřevěným pažením. V tom je jistá podobnost se starým „Lojzíčkem“, jak jsem to viděl ve snu.
„Račte poroučet?“ ptá se sklepnice, kypré děvče, vtěsnané doslova do fraku z červeného sametu.
„Koňak, slečno. Tak — děkuji.“
„Hm, slečno?“
„Prosím?“
„Komu patří ta kavárna?“
„Panu komerčnímu radovi Lojzíčkovi. — Celý dům mu patří. Je to náramně fajnový, bohatý pán.“
— Aha, ten chlap se svinskými zuby u řetízku hodinek! — vzpomínám na svůj sen.
Mám dobrý nápad, jak se orientovati.
„Slečno!“
„Prosím?“
„Kdy spadl kamenný most?“
„Před třiatřiceti roky.“
„Hm… Před třiatřiceti roky?“ uvažuji: podle toho by tedy byl dnes rytec Pernath skoro devadesátiletý.
„Slečno!“
„Prosím?“
„Není mezi zdejšími hostmi některý, jenž by se pamatoval, jak vyhlíželo tehdejší židovské město? Já jsem spisovatel a proto se o to zajímám.“
Sklepnice přemýšlí:
„Z hostí? — Ne… Ale, počkejte: náš markér, hraje zrovna karambol s nějakým studentem — vidíte ho? Ten se zahnutým nosem? Ten tady žil
