„Kam, prosím?“
„Do židovského města. Do Hampejzské ulice. Je tam nějaká ulice toho jména?“
„Ano, ano,“ a vrátný se zlomyslně usmívá. „Ale dovoluji si upozorniti, že v Židech už teď není nic! Všecko je nově vystavěno, prosím.“
„To nevadí. Kde je asi Hampejzská ulice?“
Tlustý prst portýra ukazuje na nástěnném plánu Prahy:
„Tady, prosím.“
„A krčma „U Lojzíčka“?“
„Tady, prosím.“
„Dejte mi nějaký velký papír.“
„Tady, prosím.“
Balím do něho Pernathův klobouk. Ku podivu: je skoro nový, bezvadně čistý a přece tak křehký, jako by byl prastarý.
Po cestě přemítám:
Vše, co tento Athanasius Pernath prožil, prožil jsem i já ve snu, v jediné noci jsem spoluviděl, spoluslyšel, spolucítil, jako bych byl jím.
Proč ale nevím, co viděl za zamříženým oknem ve chvíli, kdy se přetrhl provaz a on volal: „Hillel! Hillel!?!“
Chápu: odpoutal se ode mne v oné chvíli.
A umiňuji si, že musím tohoto Athanasia Pernatha najíti, i kdybych měl tři dny a tři noci po Praze běhati.
To tedy je Hampejzská ulice?
Docela jinak jsem ji viděl ve snu.
Teď jsou zde jen nové domy.
